Rozhovor: I po 60 chci žít naplno!

Chtěla se jen projít trávou měkkou jako peřina a vidět fuchsie růst kolem cest. Výlet, který plánovala před skoro 30 lety, se stal nakonec skutečností.

Boženka Kočová (60) – žena, která má ráda cestování, focení, psy a sbírání hub, si bez ohledu na věk plní své sny. Už 10 let žije v Irsku a tím její snění rozhodně nekončí, protože, jak sama říká, Nikdy není pozdě začít…

Váš sen byl Irsko. Co vás na něm tak zaujalo, že jste se tam chtěla vypravit?

Kdysi jsem viděla cestopis ze Skotska nebo z Irska, kde se lidé procházeli po útesech a v trávě, která byla měkká jako peřina… a já se nemohla odtrhnout od televize. No a když jsem si tam představila fuchsie, které jsem znala z jedné vesnice od žen, které je nadšeně pěstovaly a znaly jejich přesné názvy…
Jak jsem uslyšela, že v Irsku fuchsie rostou okolo silnic, říkala jsem si, to musím vidět. S bratrem jsme tehdy plánovali poznávací výlet, který se ale nikdy neuskutečnil…

Jak dlouho jste o tom jen snila?

Někdy v roce 1988 jsem plánovala cestu, ale nenapadlo mě, že tam někdy budu žít! Že budu žít jinde než v naší zemi a navíc s cizincem.
Můj sen byl JEN „podívat“ se do Irska, uvidět fuchsie jak volně rostou v přírodě, projít se po útesech a po trávě jako peřina!

Teď už v Irsku 10 let žijete. Jak se to stalo?

Bude to znít jako pohádka, ale osud mi to tak zamotal…
Když jsem zase jednou hledala novou inspiraci do naší cukrárny, narazila jsem na čokoládové pralinky. Našla jsem kontakt na toho nejlepšího ve výrobě pralinek u nás a vydala se na kurz do Prahy. S tou cukrářkou jsme si padly do oka a od té doby jsme byly v kontaktu.

Spojil nás i další zájem – IRSKO. Ona měla v Irsku přítele.
Jednou mi volala, že za ní její miláček přijede a bere kamaráda, tak ať přijedu. Nejdřív jsem to zavrhla, nějaký Ir mě fakt nezajímal, ale nakonec mě ukecala a já jela…
No a jak to dopadlo? Ona se se svým Irem rozešla a my jsme spolu do dneška 🙂

Takže jste ze dne na den vyrazila do Irska žít nový život?

To nebylo rozhodnutí ze dne na den… Stále jsem podnikala, a nedovedla si moc představit, jestli dokážu žít bez dětí a vnoučat.
V říjnu 2006 jsem se s Michaelem seznámila a on mě hned pozval na listopad do Irska, kam jsem jela na týden. Chtěl, abych přijela i na Vánoce, ale s tím jsem nesouhlasila. Chtěla jsem být s mojí rodinou. A tak jsme se nakonec domluvili na 27. prosince.

Koupil pro mě hned letenku, ale já na Štěpána o půlnoci řešila, jestli mám jet nebo ne. Váhala jsem, i když jsem věděla, že pokud nepojedu, tak se s ním už neuvidím.
Pamatuju se, jak mi dcera Petra něco kolem druhé ranní řekla: Tak sakra, mamko, o čem stále přemýšlíš, tak jeď, ne! Bylo to tak jasně řečeno, že jsem měla kufr zabalený během hodiny a odletěla.
Ona mi dala takové „požehnání“…

Co bylo na začátku téhle změny nejtěžší?

Ta samotná situace, že jsem se ocitla v Irsku, bez znalosti jazyka a odkázána na mého přítele Michaela.
Plánovali jsme podnikání – také pečení, to, co jsem uměla, ale zůstalo jenom u samých plánů.

Proč?

Jedna překážka byla, že jsem se až teprve v Irsku začala učit anglicky. Ano, v 50 letech. Ve škole jsme se tehdy učili jenom ruštinu a nepovinně němčinu a tu jsem měla i na učňáku. Ale angličtinu až teď.
Další byla Irská krize, kdy i Irové měli problém sehnat práci a já tak neměla šanci, aby mě někdo zaměstnal bez slušné znalosti anglického jazyka.

Ale ta nejdůležitější věc byla, že jsem na mého přítele PŘÍLIŠ SPOLÉHALA!
„Zabrzdila“ jsem se tak na několik let, to byla moje chyba. On měl svoje podnikání a na moje už jaksi neměl čas a energii, tak to vidím teď.

Co jste tedy dělala? Přišly i myšlenky na návrat domů?

Nechtělo se mi vracet se s prázdnou kapsou…
Přemýšlela jsem, co mám dělat dál a v televizi jsem zaslechla, že tehdejší americký prezident Obama koupil pro svoje dcery Portugalskýho vodního psa. Nevěděla jsem, co to je za plemeno a tak jsem si na internetu našla podrobné informace a zajásala: To je ONO, to je ten pes, kterýho bych chtěla!

A protože v celým Irsku byl jen jediný pes, přivezli jsme si z Čech fenku a já si založila chovnou stanici.
Již jsem vychovala 30 krásných štěňátek, které dělají radost třiceti rodinám s dětmi.

To je velký skok jinam. Takže s pekařstvím a cukrářstvím byl konec?

Ne tak úplně. Dorty jsem pekla stále pro své známé a pro partnerovy děti a vnoučata, ale nebyla jsem nikde registrovaná a tak jsem si musela platit zdravotní pojištění v Čechách. Až  před 3 lety, když už jsem uměla lépe komunikovat, jsem se nechala zaměstnat v irském supermarketu. Měla jsem na starosti pekařství a cukrářství. Práce mě moc bavila, ALE…

Kdo jednou podnikal, tak potom být zaměstnán je takové nějaké omezující. Každý den dělat to samé, nikam se neposouvat, nerozvíjet se. To nebylo pro mě.
I když jsem tam vydržela 3 roky, letos jsem skončila a zase přemýšlela, co budu dělat dál…

Takže příběh stále pokračuje? Jaké plány máte teď…

V hlavě mám zase podnikání 😉
Nedám si pokoj! Hahaha a říkám si ANI PO ŠEDESÁTCE NEKONČÍ SNY!
Chci podnikat přiměřeně svému věku, začínám kurz Plážového podnikání, abych mohla trávit co nejvíc času se svými vnoučaty, dětmi a kamarády a nečekat, až dostanu dovolenou na příděl…

Děkuji za krásný rozhovor a drží palce do nového začátku.

Chcete si i vy splnit plány, které jste si kdysi vysnily?
Možná ale nevíte, jak a kde přesně začít. Možná nemáte v druhých takovou oporu, abyste se konečně rozhodly a udělaly krok do neznáma. A možná jen přemýšlíte, co byste teď mohla dělat a chybí ten poslední impuls…

Pojďme společně vykročit a zasít semínko změny na celodenním semináři Žij svou jedinečnost >>>

Přečtěte si také rozhovor: Výpověď mi otevřela cestu k vlastnímu podnikání >>>

Přečtěte si také rozhovor: Mezinárodní firmu vyměnila za alpské svahy >>>